(Taipan)

Večer mě miláčku nečekej doma,
myslím, že celou noc budu pryč.
dnes se mi opravdu nechce strkat-
do zámku tvýho bytu klíč.

Ty seš mí zlato vaříš mi pereš,
na to já nemůžu namítnout nic.
Jenomže sou i dny, kdy mě dost sereš,
balím si kufry, když je doma hic.

Když je doma hic, to mě tam nebaví nic.
Nedělní deprese znám, někdy je lepší bejt sám.

Life is life

Koupeš se v pěně a myslíš zas na to-
na to, že půjdeš si trvalou dát.
Já znám jen cenu tu, kterou dáš za to,
když tě pak vidím tak musím se smát.

Když začnu se smát dáváš mi patřičně znát.
Že zažiju dost velkej hic, čtrnáct dnů nebude nic.

Life is life

Večer mě miláčku nečekej doma,
myslím, že celou noc budu pryč.
dnes se mi opravdu nechce strkat-

a nebo jo,
a po snídani taky jo,
a před obědem taky jo,
a po obědě znova jo,
a před večeří taky jo.

Naše láska byla čistá jako studánka.
Tys to byl, tys do ní mrsk hrst písku.
To´s posral Kosťo.

(Václav Štancl)

Barman už míchá můj poslední mok.
A nejde, nejde.
Dnes piju naposled a je to dost šok.
Nejde, nejde.

Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.
Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.

Mám už dost voteklejch, sychravejch rán.
Nejde, dál už to nejde.
Pracuju na tom bejt čistej jak chrám.
Nejde, ono to nejde.

Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.
Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.

Barman už míchá můj poslední mok …

(Jaroslav Viktorín)

Neměj mi za zlý,co teď řeknu.
Chci se jen trochu vohlídnout.
Po stopách svých jít chvíli zpátky.
Pojď budem časem zvolna plout.

Na hnoji rock´n´roll tu vyrost,
když rudej ďábel zpustil mříž.
Ty zákazy však byly na nic.
Kdo chtěl tak našel k zámku klíč.

Blbej čas svrab a špína, blbej čas.

Pak sesypal se domek z karet.
Čerstvější vítr začal vát.
Někdo jen čumí jinej krade.
Co s holým zadkem naděláš.

Blbej čas svrab a špína, blbej čas.

Stejně jsme rádi, že je tady.
Pohoda jazz a žádná křeč.
Pár starejch fláků chlast a baby,
co zůstaly zas na ocet.

Blbej čas svrab a špína, blbej čas.

(Václav Štancl)

Párem černejch koní,
táhnou černej vůz.
Hlavou se mi honí,
kdy nastal ten skluz.
Táhnou černej vůz.

Pivo a dva rumy,
za volantem hnus.
Medvěda jsem opřel,
jdu na autobus.
Táhnou černej vůz.

Byl jsem zajištěn,
alkohol zjištěn,
hlavně že můj vůz byl pojištěný.

…táhnou černej vůz.

Byl jsem zajištěn,
alkohol zjištěn,
hlavně že můj vůz byl pojištěný.

(Jaroslav Viktorin)

Jak mám Ti to jen vysvětlit, že občas říkám, co se nehodí.
Moc se v Tobě nevyznám a zatím nevím, co se smí.
Mý slova špatně zvolený a Tvoje ego raněný pálí a jak.
Divnej pocit z toho mám a jiný slova nehledám, však víš.
Divnej pocit z toho mám a jiný slova nehledám, však víš.
Radši.

Jak mám Ti to jen vysvětlit, že občas říkám, co se nehodí.
Moc se v Tobě nevyznám a zatím nevím, co se smí.
Mý slova špatně zvolený a Tvoje ego raněný pálí a jak.
Divnej pocit z toho mám a jiný slova nehledám, však víš.
Divnej pocit z toho mám a jiný slova nehledám, však víš …

(Václav Štancl)

Barman už míchá můj poslední mok.
A nejde, nejde.
Dnes piju naposled a je to dost šok.
Nejde, nejde.

Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.
Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.

Mám už dost voteklejch, sychravejch rán.
Nejde, dál už to nejde.
Pracuju na tom bejt čistej jak chrám.
Nejde, ono to nejde.

Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.
Hned jak to dopiju skácím se na zem,
chtěl jsem jen vitamin, cejtím se zrazen.

Barman už míchá můj poslední mok …

(Václav Štancl)

Na na na …..

Nemám tě přečtenou, jsem jak koráb který bloudí.
Narážím na skály a nevím, nevím kam.
Vidím tě před sebou jak řeka ve mně proudíš.
Držím tě sevřenou a jsem i nejsem sám.

Na na na …

Myšlenky na tebe mě svazují i dráždí.
Zkouším je odehnat, ale věčně podléhám.
Skrejvám se před tebou, tvý pohledy mě vraždí.
Když musím promluvit tak zvýšenej tep mám.

Na na na….

Na na na….

(Jaroslav Koziol)

Já už sem takovej,
lidi kolem choděj,
dělaj, že mě neviděj.
S ofinou u pasu,
že sem ňákej divnej,
vjíždějí mě do vlasů.

Můžeš bejt zelenej,
ale jak seš černej, žlutej,
hned seš ztracenej.
Rasový problémy,
lidi jako lidi,
některý jsou hyjeny.

Každej jsme nějakej povídám,
tak na mě přestaňte tak zírat.
Každej jsme aspoň chvíli sám,
hyjeny číhaj kolem nás, kolem nás.

Řeknu vám, vážení,
tyhle vaše sklony,
ty sou pěkně praštěný.
Co ste to, za lidi,
neuznávaj jiný,
nanejvejš si závidí.

Každej jsme nějakej povídám,
tak na mě přestaňte tak zírat.
Každej jsme aspoň chvíli sám,
hyjeny číhaj kolem nás, kolem nás.

(Jaroslav Viktorin)

Když vstávám není to tak snadný,
jsem noční zvíře, denní spáč,
šelma, co po tmě nejvíc vidí.
Světlo mě v očích bolí, to musíš znát.

Když vstávám není to tak snadný,
kde jsou ty sliby z nočních her,
začínáš větřit moje chyby,
kormidlo stáčíš někam na sever.

Jsem Jeckyl a jsem taky Hyde,
není to se mnou žádnej med,
tak jen si ještě chvíli hraj,
možná, že je to dneska naposled.

Jsem ještěr chladnej, dej si říct.
Mám Tvoje hladký tělo rád.
Beru si víc než můžu dát.
Beru si víc než můžu dát...

Jsem Jeckyl a jsem taky Hyde,
není to se mnou žádnej med,
tak jen si ještě chvíli hraj,
možná, že je to dneska naposled.

(Míra Štusák)

Černej plášť jako noc, tvář jako mouku.
Přišla tak náhle jak v temnotě jas.
V ruce svý nářadí, tvar do voblouku,
ať prej jdu za ní, neb nadešel čas .

Tohle mi řekla tak lehce,
až v kostech zazebe.
Ale mně se ještě nechce,
ještě se mně nechce do nebe.

A bůh ví, jestli maj tam výčep,
a bůh ví, s kým tam budu pít.
Všude zlatý světlo svíček,
pořádek a božskej klid.

A bůh ví, jaký další kýče,
a bůh ví, co tam budou hrát.
Žádný holky žádný chtíče,
nuda tejdně sedmkrát.

Tak už máš dopito, můj milej brouku,
šeptala něžně a já jsem se třás.
Půjdeme posekat nebeskou louku,
jsem na to sama a krátí se čas.

Tohle mi řekla tak lehce,
až v kostech zazebe.
Ale mně se ještě nechce,
ještě se mně nechce do nebe.

Všude zlatý světlo svíček,
pořádek a božskej klid.
Žádný holky, žádný chtíče …

Všude zlatý světlo svíček,
pořádek a božskej klid.
Žádný holky, žádný chtíče …

(Václav Štancl)

Tam tam, tam tam tadáda tam ….

Když večer naštvanej znovu sám uléhám,
křivky tvý postavy do tmy si promítám.
Včera prej blůzičku sis čistě vyprala.
Co z tebe holka mám, když´s mi zas nedala.

Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.
Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.

Tak už tě přemlouvám snad po desátý.
Náhle tě přepadly zlý bolesti zubů.
V hlavě si promítám obrázky hambatý.
Lahvinku na kuráž snad odnesu si domů.

Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.
Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.

Včera jsi zabrala na moje návnady.
Já byl hned na špici svý dobrý nálady.
A když pak v posteli sem štěstí pokoušel.
Dostal sem přes prsty a hned tě opouštěl.

Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.
Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.

Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.
Kde to máš Jůlie, to co´s mi slíbila, kde to je.

Sem tam, sem tam, paráda. Sem ...

(Václav Štancl)

Lékárník, můj dobrej kamarád,
z celýho kšeftu mám snad jen jeho ženu rád.
Nebudu žrát prášky a nebudu se mastit,
to si radši počkám, až mi začnou klouby chrastit.

Na kašel mám slivovici,
do kamen dám borovici,
do postele krasavici
a už to můžem mastit.

Lékárník, je nad nemocí pán,
celej obchod má, toho co rád nesnídám.
Z jitrocele sirup prej na kašel mám chlastat,
ve dveřích mě straší - potíže můžou nastat.

Budeš se v lese bát
a budeš nadávat,
nebuseš se bavit
a vůbec s nikým slavit.
Budeš se v lese bát
a budeš nadávat,
nebuseš se bavit
a vůbec s nikým slavit.

Jestli to nedobereš, nebudeš zdravej,
svý tělo neuneseš, stane se malér.
Jestli to nebudeš pít, dojdou Ti síly,
takhle se nemůže žít, nenech se mýlit.

Lékárník, je nad nemocí pán,
když je tak moc chytrej, ať si to žere sám.
Mě ať nechá v klidu svý pivo a rum pít,
vždyť on ještě pozná, jak se nechá život žít,
jak se život mnechá žít,
jak se život nechá žít,
jak se život nechá žít...

Jestli to nedobereš, nebudeš zdravej,
svý tělo neuneseš, stane se malér.
Jestli to nebudeš pít, dojdou Ti síly,
takhle se nemůže žít, nenech se mýlit.

(Václav Štancl)

Motám se nad propastí času a nestíhám.
Seš na to sám, seš na to sám - a nestíhám.
Denně se snažím plnit kasu nic nevnímám.
Seš na to sám, seš na to sám - nic nevnímám.

Až si čas najdu potom zdá se mi,
budu si lítat někde nad zemí.
Jen tak se dívat kašlat na lidi.
Když na to nemaj, ať mi závidí.

Vstávám, už od rána se třesu, zas nesnídám.
Seš na to sám, seš na to sám - zas nesnídám.
Nevím, jak ubránit se stresu, když nestíhám.
Seš na to sám, saš na to sám - vůbec nic nestíhám.

Až si čas najdu potom zdá se mi,
budu si lítat někde nad zemí.
Jen tak se dívat kašlat na lidi.
Když na to nemaj, ať mi závidí.

Motáš se nad propastí času a nestíháš -
sem na to sám, sem na to sám.
Motáš se nad propastí času ...

(Václav Štancl)

Obvykle vstávám, když všichni ostatní jdou spát.
Kafe si dávám, v žaludku vředy můžou zrát.
V noci je levnej proud je hazard ulehnout a spát.

Noc plá vášní vo tom tak může se mi zdát.
Dnes je mi zcela jasný, tenhleten závod nechci vzdát.
V noci je levnej proud a tak tu u stroje chci stát.

Soustruh sem vyženil dlouho jsem nelenil jsem rád.

Sleduj a uč se, jak se mi lehce podniká.
Osobní život, těš se, parádně rychle zaniká.
Obvykle vstávám, když všichni ostatní jdou spát.

Kafe, rum do termosky pusu a nech si o mně zdát.
Kafe, rum do termosky pusu a nech si o mně zdát.
Kafe, rum do termosky zaskočí za mě kamarád.
Kafe, rum do termosky a nech si o mně ...

(Václav Štancl)

Sálem se plouží snad stovky lůz,
tráva tu zpívá podivný blues.
Deru se kouřem a chlast je mý plus,
nic tady není jen děvky a hnus.

Kopu to do sebe,
dívám se na tebe,
nejsem v tom asi sám.

Třináctý pivo a třináctej šluk,
v hlavě se ozejvá pořádnej hluk.
Kapela začala třináctej kus,
v uších mi zazněl jak podivný blues.

Kopu to do sebe,
dívám se na tebe,
nejsem v tom asi sám.

Dneska sem na dně tak chápat to zkus,
člověk bejt nemůže věčně jen v plus.
Tak jakejpak bordel a jakejpak hnus
… tohle je život a jeho blues.

Kopu to do sebe,
dívám se na tebe,
nejsem v tom asi sám.

(Václav Štancl)

Sedím a přemýšlím, kdo vlastně jsem,
jestli to v noci nebo to ve dne je sen.

Vím nebo nevím.

Nad hlavou nese se podivnej stín,
vážně či z recese všem odpovídat smím.

Smím nebo nesmím.

Nad hlavou nese se podivnej stín,
ptám se snad každýho, kdo, kde a s kým.

Vím nebo nevím.

Sedím a přemýšlím, už rozumím,
druzí chtěj rozhodnout, co smím a nesmím.

Smím nebo nesmím.

Smím nebo nesmím.

(Jaroslav Koziol)

Zas se divím,
jak se tady všechno dlouho vleče.
Kapky vodky, starý fotky uvidím. Ou jé.

Nejhorší je říct Ti všechno přímo do očí.
Chvíli stůj, netrucuj, tohle Tě snad přesvědčí...

Zas se divím,
že mi tyhle věci nevadí.
Kruhy kouře, černý louže, tak co s tím.

Nejhorší je říct Ti všechno přímo do očí.
Chvíli stůj, netrucuj, tohle Tě snad přesvědčí...

Je mi jasný,
že se ani zítra nezměním.
Dávný hříchy jsou tu teď a budou dál.

Nejhorší je když se člověk zpátky otočí.
Chvíli stůj, netrucuj, seš mý černý svědomí.

(Jaroslav Viktorín)

Jen jedno chci ti holka říct,
čistrýho vína nalejvám,
tak nechoď radši ke mně blíž,
já často vítr v zádech mám.

Po ránu není se mnou řeč,
to bejvám mírně nevrlej.
Večer pak loupnu svejch pár piv,
usnu tak trochu koženej.

Vždyť ty si ženská pořád kus,
každej chlap musí voblíznout.
Mně dávno ujel autobus,
co teď ti můžu nabídnout.

(Jaroslav Viktorín)

Tak už mě zase máš, nálado vyvanulých lásek.
Nezvaná vcházíš do dveří. Co já už spálil krásek.
Doutnáš v nás jak v popelníku zbytky cigaret.
Jsi zlá, jak zimní královna. Chutnáš, jak víno, zvětrale.

Jak mám jen čelit vládě tvojí, když brzy přičtu čtvrtej kříž.
Začínám chápat, co nejvíc bolí - hubená dáma o krok blíž.
Jak ubránit se nejlíp nevím, když snídám pivo ze džbánku.
Mý rána jsou snad všechny stejný, ty však máš klíče od zámku.

Všechno je jednou naposled, balíme cirkus, poslední přání.
Všechno je jednou naposled, krajinu přikryl bílej plášť.

Tak letí dny, jak hřebec plání. Kam mě mé kroky dovedou?
Co zbylo prosluněných plání a co je vášek nad vodou?
Kam odcházejí krásné víly, kam odcházejí spát?
Kolik mi ještě zbývá síly? A začínám se trochu bát.

Všechno je jednou naposled, balíme cirkus, poslední přání.
Všechno je jednou naposled, krajinu přikryl bílej plášť.

Všechno je jednou naposled, balíme cirkus, poslední přání.
Všechno je jednou naposled, krajinu přikryl bílej plášť.

(Karel Saidl)

Po hlavě padám do hlíny,
ryju v ní pomalu nosem,
takže se nezdá bejt podivný,
že vlastně nevím, kdo sem.

Kdo mi tak asi poradí,
jak hlídat mám své city,
když vůbec nikomu nevadí,
ztráta mé identity.

Lahev je do dna vypitá,
plná zas šlape jí na paty.
Prázdnotu na čas vychytá,
na duši přilepí záplaty.

Další pak mou žízeň zavlaží,
to hrozné sucho snad spolyká.
Ležím tu v posledním podlaží,
alkohol mě tady zamyká.

Proč hlavu nikdo si neláme,
co že to pít mě tak nutí.
Proč s lahví spolu se hledáme?
Proč piju rád a s chutí.