Modrý trpaslík - bývalý protiatomový kryt - působí kupodivu útulně. Na stěnách umělecká díla zahalená modravým kouřem, početné publikum a nedobitný bar navodí kouzelnou atmosféru. Neprostupné betonové stěny stále plní svoji funkci - chrání mírumilovné obyvatelstvo tentokráte před oblaky cigaretových splodin a hlasitou muzikou. My máničky a ostatní nepřizpůsobiví občané si zde však libujeme. Když také vzpomenu pořadateli s láskou připravenou a úhledně zabalenou svačinku, mírně přivřu oči, v duchu se opět nořím do vepřového řízku na dva prsty tlustýho, chuťově harmonizujícího se sladkokyselou okurčičkou, "mrrrdali, mrrrdali, až lustry padaly"! To nic, to jen Záviš trochu okořenil slinyberoucí zážitek. A bylo hůř. Nejsem žádný moralista, ale připadalo mi to krapet vulgární. Ale nevzdával jsem se. Se svým rozporem jsem bojoval. Nakonec jsme si jeho texty citovali po cestě domů a hned ráno jsem na internetu stáhnul několik mp3 a pustil je manželce a půlročnímu synovi, aby pochopili, jaký je skutečný život mimo okolí rodinného krbu. Také jsme pochopil, že slovo nemusí být sprosté, když je proneseno úpřimně, s citem, láskou a od srdce. Kurva, to jsem se rozepsal ...
