19. listopad 2003

Studentský klub Green

Taipan konečně, a tedy poprvé, vyrazil až za hrnice Čech. Bylo to sice jen na Moravu, ale to se taky počítá. Byli jsme totiž pozváni do studentského klubu Green. Klub se nachází v areálu kolejí J. A. Komenského v Brně Lesné. Po pravdě se musíme přiznat, že se nám tak daleko a ještě k tomu ve všední den cestovat moc nechtělo. Ale všechno bylo řádně domluvený, tedy příjezd v šest, hrát od osmi do jedenácti, rychlý odjezd a po jedné doma, aby jsme byli ráno čilí do práce. Proto jsme bez obav usedli po čtvrté hodině do Vaškova auta a za soumraku vyrazili směr Brno. Po cestě bylo dost času pokecat. Od sexu (kde už mnozí nemají o čem mluvit ) jsme se rychle dostali k sobotní zábavě. Také jsme vzpomenuli naši podobnou odyseu do hradeckého rozhlasu. Cesta neubíhala tak rychle, jak jsme čekali, ale v šest hodin jsme už konečně uviděli rozzářenou maravskou metropol. Vybaveni amatérským plánkem, odbočili jsme z dálnice na křivolakou ulici směrem k cíli. Vše vypadalo bez problémů - "za nadjezdem rovně a za chvilku jsme tam!". "A do prdele, přikázanej směr vpravo...", ozvalo se pětihlasně. Hned za touto odbočkou totiž naše navigační plány končily. Opět jsme si vzpoměli na beznaděj, která doprovázela cestu do již zmíněného Hradce.

Naštěstí, po několika telefonátech, jsme se vyloupli před branou klubu Green. Pro úplnost podotýkám, že byla zelená. Skoro hodina zpoždění. Ale zvukař už byl na místě a připraven, takže náš časový harmonogram nebyl ohrožen. Zatím. Urychleně jsme se věnovali i své přípravě. Krátce po osmé jsme s ní byli hotovy, včetně nazvučení. Pak pořadatelé rozhrnuli oponu a mohli jsme spustit. Bohužel opět neměl kdo fotit. Pořízené snímky jsou jen z příprav a z konce koncertu. Proto tu chybí i fotka Václava, který jakožto zodpovědný řidič popíjel jemně sycenou Dobrou vodu. Uznejte, že takový snímek by byl značně unikátní.

Nejdříve jsme sice hráli do prázdného sálu, ale s přibývajícím časem a alkoholem se situace měnila. Stejně, jak se blížila jedenáctá hodina (předpokládaný konec) nám bylo více a více jasné, že se náš odjezd trochu opozdí. Skončili jsme asi o půlnoci. Pak balení a ... hurá do baru. Otázkou odjezdu se na chvíli nikdo nezaobíral a to také proto, že jsme ještě netušili, co nás čeká. Než se to dozvíte, přetrpte ještě pár slov ke zvuku. S Honzou, tedy oním najatým zvukařem, jsme se nikdy před tím neviděli, nikdy nás nezvučil ani neslyšel. Velmi brzy se však mezi námi utvořila bezproblémová komunikační vazba, jakou jsem ještě nezažil. Například: zpočátku jsem ho na to, že budu hrát sólo, upozornil zvednutím ruky, pak stačil jen náznak až nakonec výměna pohledů. Prostě super. Tak jsem to teda vnímal já. Výborný zvuk samozřejmostí.

A teď ten odjezd. Jarda se tam zapovídal s nějakou slečnou jménem Daniela. Vlastně to bylo tak, že se zapovídala ona s ním. Když už jsme chtěli Jardu "vytáhnout", tak se rychle zkamarádila i s náma. ... a že nás vyprovodí, a že s náma kousek pojede... Nejdřív sranda. Vašek jí udělal stometrové kolečko a: "vystupovat". Ale ona, že s náma jede. Tak jsme jeli. První kilometr, dálnice, konec Brna - a ona nám pořád něco vyprávěla nebo zpívala. Musím se ještě přiznat, že mi celou tu dobu seděla na klíně (teď jsem teda asi udělal kravinu, protože si to může moje počítačově gramotná manželka přečíst). Následovali Letovice, Svitavy a my už začli potichu přemýšlet, co si s drahou Danielou počnem. Litomyšl. V Kotelně (rockový klub) ještě svítěj. Václavovi taky svitlo. A tak jsme se skoro ve tři hodiny stavili v Kotelně na panáka. Daniela si tam našla během pěti minut kupu dalších kamarádů a tak jsme se rozloučili a vyrazili do postýlek. Bez "báb" .

Tradiční přídavek

Lampy se už zahřívají

Zvukařovo nářadí

Daniela zkouší paruku

---